Díky za váš hlas pro knihu, která tady ještě nebyla!

Nejdřív to nejaktuálnější: do čtvrtka 17. dubna 2025 můžete svým hlasem podpořit knížku Ptačí svět očima fotografa v anketě Kosmas cena čtenářů. Proč zrovna tuto knihu, když loni u nás vyšlo dalších 13 000 titulů? Napovědět by mohly reakce čtenářů (viz Databáze knih nebo web nakladatele Kazda), recenzentů (u mě na webu přehled zde), špičkových fotografů českých (např. Petr Bambousek) i zahraničních (např. David Tipling) i podpora legendárních osobností jako je moderátor Jan Rosák, zpěvák a fotograf Dan Bárta nebo spisovatel Miloslav Nevrlý.  U knížky docela civilních fotek (módní „ohňostroje“, tedy přetuněná sytost a kontrast, ani přeleštěná plastová dokonalost, ani technikou vyšponované kompozice, které běžné lidské oko přirozeně nevidí, mě neoslovují, naopak) a textů hraných na notu eseje Malé radosti od Hermana Hesseho mě to docela překvapilo (a potěšilo). Ale tady mám na mysli ještě něco dalšího. 

Knížka totiž nemá precedens, což si většina čtenářů, včetně těch nadšených (a díky moc za vaše reakce!), neuvědomuje – a vytýkat jim to nemůžu, protože to nedošlo ani mně, autorovi! 😆 Respektive mi to začalo docházet až letos, půl roku poté, co se z knihy navzdory mým pesimistickým očekáváním („Tak zdánlivě úzce zaměřená kniha bude propadák...“) stal bestseller.

Ptačí svět očima fotografa má skutečně jeden trumf, který drtivá většina knih, co jich vychází všude po světě, nemá – podle všeho (jak se za chvíli rozpovídám) má jedno prvenství. Ne jen české, ne jen evropské, ale světové.

Proč další kniha o ptactvu?

Tuhle otázku dostávám často; tak tady máte vyčerpávající odpověď v podobě – snad inspirativního – příběhu knihy ptačích příběhů 😉

Tož od začátku. Když jsem v únoru 2023 dostal od nakl. Kazda nabídku na knihu, samozřejmě jsem ji přijal – takové nabídky nechodí každý… život 😉 Zároveň jsem se z toho trochu osypal: z e-mailové schránky na mě cenily zuby další dvě nabídky, od nakladatelství Albatros a Grada, a dokončení obou knih v nedohlednu. Psát třetí primárně textovou knihu… jen to ne! Řešení? Kniha primárně obrázková, to dá přece rozum do hrsti! 😉 

Jak nenosit sovy do lesa?

Jenže obrázkovýma knihama (náš) trh bez nadsázky přetéká. Řešení? Jsem profesně vědec, takže řešení bylo nasnadě – „udělej něco jiného než všichni ostatní, v lese už sovy jsou“.

Tenhle jednoduchý princip zná každý badatel: dělat něco stejně, tak, jak to už někdo udělal před vámi, postrádá smysl – pokud tedy (1) po sobě chcete zanechat rozpoznatelnou stopu a hlavně (2) přežít (tj. dostat od grantové agentury finance na svůj výzkum a plat). V současné vědě nerozhoduje, jestli je vaše práce technicky OK – to se bere jako samozřejmost; naopak všechny zajímá pouze „novelty“, novost (neříkám, že to je tak dobře; jen popisuju, jak to je). Mně začínají už známé věci nudit dost rychle, ať už jde o texty, fotky, místa, jídla, cokoliv; novostem jsem nakloněn svou náturou. Nemusel jsem si to číst v příručkách „jak se stát úspěšným vědcem“. Na seznam nejcitovanějších vědců světa jsem se tak dostal jaksi nepozorovaně, až mě to samotného zaskočilo (ale retrospektivně už to tak překvapivé vlastně není, viz předešlý odstavec). Bez tohodle vědeckého postoje ke světu, v té nejobecnější možné rovině, by knížka nikdy nevypadala tak, jak vypadá.

Začít dělat na knize má samozřejmě smysl až poté, co si položíte jednu otázku. Co (český) trh nabízí? Většina ptačích knih, kde hrají rozpoznatelnou roli fotky, jsou buď určovací atlasy ilustrované atlasovkami (popisnými fotkami „pták sedí na větvi a kouká“) nebo regionální knihy („Ptáci jižních Čech/Vysočiny/Lednických rybníků…“), opět ilustrované atlasovkami. Čest výjimkám (jen dva recentní příklady): skvělá kniha Mezi dvěma světy (Jiří Hřebíček) je stylově úplně mimo zavedené škatule (styl „mudly“, ICM = intentional camera movement, viz Wiki) a technicky precizní kniha Fotografujeme ptáky (Milan Zygmunt) konečně jde za humna, konkrétně do Asie, Střední a Jižní Ameriky. Díky za tyhle „dopravní značky“, bez těchto inspirací by Ptačí svět očima fotografa nevznikl v té podobě, v jaké nakonec vylezl z tiskárny.

Jenže: celá kniha „mudel“ je sice zcela jedinečná (alespoň na našem trhu), ale automaticky se musí stylově opakovat, sevřena pravidly svého (byť jedinečného) žánru. A 4 světadíly, to je málo – vždyť celkem je jich 7! Proč je tohle „rozšíření obzorů“ (stylových i geografických) zásadní? Protože jako vědec jsem brzy seznal, že komunitu opravdu osloví práce, které jsou nejen jiné než ty ostatní (viz výše), ale především ty, které jsou mnohem komplexnější a kompletnější než ty předešlé (což je, opět šťastnou shodou okolností, přesně to, co mě baví nejvíc). Příklad: zatímco normální vědecká studie testuje jednu hypotézu, náš šílený megačlánek (práce na něm trvala víc než dekádu) v Journal of Animal Ecology z r. 2011 testuje hypotéz víc než 20 (v cílené snaze otestovat úplně VŠECHNY možné odpovědi na naši otázku). Fungovalo to fantasticky: když jste si pár let na to vyhledali v celosvětové databázi odborných článků Web of Science heslo „hnízdní parazitismus“, trklo vás, že mezi více než 1 000 článků na tohle téma byly jen 3 označeny jako „Highly Cited“ (vysoce citované). Jeden od kolegů z Cambridge, pak náš Journal of Animal Ecology (2011) a ten třetí byl opět náš – navazující práce ve Frontiers in Zoology (2014), objemem a složitostí podobně bláznivá studie. Jak tohle souvisí s populární knížkou o ptácích? Tak úzce, že úžeji už to ani nejde: celá moje „filosofie“ za knihou Ptačí svět očima fotografa je přesně ta stejná, která stála za zmíněnými vědeckými články 😉

Shrnuto: na trhu (nejen českém, jak jsem později zjistil…! Viz dále) převládají atlasy „pasových portrétů“ opeřenců, vzácně se objeví něco jiného, zajímavějšího. Pořád ale zůstávají pole neoraná. Zmíněné inspirativní knížky (a další, zahraniční) naznačily, kudy by se stálo za to vydat.

Fotky stylově různorodé, od krátkého po dlouhé sklo, dokonce i nějaké ty mudly (které jsem zapomněl smazat 😉 ) jsem měl; so far so good. Co geografický rozsah? Záběry ze všech kontinentů jsem nafoceny měl, nějakých 2 500 ptačích druhů, napříč ptačí fylogenezí – přesně to, co od důkladné a důsledné (ano, zas ten vědecký úhel) profilové ptačí knihy čekám.

 Tři světy

Vzhledem k mým koníčkům/profesím se nabízely možnosti vyrobit knihu různě. Buď jako Ptačí svět očima PTÁČKAŘE, nebo Ptačí svět očima ORNITOLOGA, nebo Ptačí svět očima FOTOGRAFA. Každá by samozřejmě vypadala – výběrem fotek i obsahem a formou textů – úplně jinak než ty ostatní. Jasnou volbou byla pro mě poslední varianta, protože o focení toho vím nesrovnatelně míň než o birdingu i ornitologii 😉.

Mimochodem: proč „úplně jinak“?

Texty: přečtěte si typický text napsaný ptáčkařem („kde jsem byl na výletě pozorovat opeřence“) vs. ornitologem (suchý populárně vědecký popis „co jsme vybádali“ ve Vesmíru nebo Živě, pokud tedy vůbec napíše nějaký text, který si jako laik můžete přečíst – bez obav, drtivá většina vědců tohle neudělá za život ani jednou 😉) vs. fotografem („použil jsem tentokrát ne zoom ale pevnou …“ případně „šoulaje honitbou jal jsem se pak trpělivě číhati v krytu, zatímco ráno bylo mlžné“). Zcela odlišné světy: kdyby „tutéž“ knihu napsali fotograf, ptáčkař nebo ornitolog dostanete tři naprosto odlišné texty.

Fotky: ptáčkaři fotí de facto jen dokumentace (které nikoho kromě birderů nezajímají), ornitologové zas nefotí zpravidla vůbec (nanejvýš tak dokumentaci výzkumu, která nikoho kromě ornitologů nezajímá). Není divu, že knihy napsané ornitology bývají ilustrované jen cizími fotkami ze Shutterstocku – čímž jde nárok na tvorbu autentické autorské knihy (což je podle mě autorská meta nejvyšší – a o co jiného se tedy alespoň nepokusit?) okamžitě do kytek.

Knížka Ptačí svět očima fotografa tedy necestuje jen v prostoru: je to i virtuální toulání napříč myšlenkovými světy biologa, cestovatele, fotografa, spisovatele, ptáčkaře a... ano, magora, který je alergický na svěrací kazajku zavedených názorů, úhlů pohledů a formulací a neodpustí si srandu, kdykoli tomu okolnosti nahrávají 😉 Texty jsou proto v téhle knížce úplně stejně důležité jako fotky; ani o fous míň. A hlavně jsou, jak plyne z předešlého, úplně jiné než bývá zvykem – fotografové píšou své knihy zcela jinak než ptáčkaři (ti hlavně nefotí, resp. ne tak, aby z toho šla udělat koukatelná kniha); jak už víte, styl ptáčkařský nemá prakticky překryv s psaním ornitologickým; cestovatele nezajímá ani ornitologie ani ptáčkaření (a většinou ani tvorba fotografií nad rámec prvoplánově popisné dokumentace). Tahle knížka je cíleně namíchaná ze všech těchto stylů, protože je o … rozmanitosti! 😉 

Leitmotiv: pestrost

Zcela odlišné světy. To se snadno řekne, jenže… hned v počáteční fázi tvorby knihy mi došlo, že se mi pohled ptáčkaře i pohled ornitologa pořád pletou pod nohy – jak jinak, když ptáčkařem jsem 35 let, ornitologem 25 let a fotografem (s trochou nadsázky) tak sotva 10 (podle mých kritérií jen 1 rok). Po skoro měsíci práce jsem první verzi knihy komplet hodil do koše – a pohled ptáčkaře a ornitologa pustil ke slovu jen sem tam, pro zpestření. A o tom celá ta kniha je: o PESTROSTI. DIVERZITĚ. ROZMANITOSTI. Nic líp ptačí svět totiž nevystihuje.

Proto jsem byl při výběru fotek hodně specifický… a právě proto není tak docela pravda, že (jak se uvádí v reklamních textech nakladatele) kniha „je výběrem nejlepších snímků, které autor zachytil v průběhu sedmi let cestování po všech sedmi kontinentech“. Kdybych vybral nejlepší/nejpůsobivější/nejbarevnější apod. fotky, zaplnil bych stránky kolibříky a tangarami z Jižní Ameriky (a ušetřil si obří námahu a nervy). Jenže to by byl úplný opak toho, co jsem chtěl vyrobit – ! Pokud je kniha „o PESTROSTI. DIVERZITĚ. ROZMANITOSTI.“, musí se na to úplně jinak než výběrem „nejlepších snímků“.

U každé potenciálně zařaditelné fotky jsem se proto ptal: „Když zařadím tenhle snímek, nebo tuhle konkrétní variantu dané scény, přinese to knížce vyšší pestrost z hlediska ptačí fylogeneze, chování, morfologie? Pokud fotka jen opakuje, co už je jinde (a tím myslím i daný druh nebo motiv „jak se běžně fotívá“), pryč s ní. Nahraje mi nová fotka na text, který umožní zahrnout nějakou jedinečnou informaci, neotřelý příběh, cokoli kontraintuitivního z hlediska ochrany přírody? Pokud ne, pryč s tou fotkou, i kdyby byla technicky sebelepší. Už se tenhle druh objevil o 158 stran jinde a nemá co říct navíc? Pryč s ním. Už jsem zařadil fotku z téhle země, téhle lokality? Pryč s tou další – leda že by si fotka vydobyla místo tím, že je kompozičně, technicky nebo obsahově naprosto jiná než jakákoli jiná už zařazená. 

„Neopakuj!“

„Precizní výběr a ,hlavně nic neopakovat!‘– to je Grimovou důležitou zásadou.“ napsal Jiří Hrubý v recenzi v časopise Vesmír. Čímž trefil přesně jádro pudla – opakování automaticky snižuje PESTROST. To platí stejnou měrou pro fotky i pro texty, které jsou v knize úplně stejně důležité (kdybych z knihy vymazal všechny fotky, bude holý text stát, s doladěním návazností, sám o sobě); jak napsala Kateřina Kadlecová v recenzi „Kniha bez hranic“ pro Reflex: „Ptačí svět očima Tomáše Grima je nádhernou, přepestrou říší plnou humoru a emocí. Grim je proslulý schopností postihnout podstatu věci svižně a svěže, s vtipem. Je znám také svými sarkastickými šlehy. Čtenáře okamžitě zaujme nejen popisem exotických krajin a líčením fantastických historek, ale i užitím atraktivních stylistických prostředků. V lehkonohých textech potkáme aktualizované vazby …, neologismy … a pestré lexikum z mnoha různých rejstříků, včetně argotu a rozličných nářečí.“ Inu, PESTROST, na prvním i posledním místě 😉

Právě proto knížka nestojí na výběru „nejlepších snímků“, ale na výběru snímků, které jsou vždy jiné v kontextu těch okolních. A pozor: musíte dodržet chronologii – fotky jdou po sobě tak, jak přistály na kartě (s hrstkou výjimek, explicitně prozrazených – další rovina pestrosti). Takže sebelepší fotka musí jít z výběru pryč, pokud je příliš podobná té předcházející nebo navazující (a do těch podle mě patří fotky v okruhu minimálně nižších desítek v čase dopředu i dozadu).

A pokud tohle sebemrskačské pravidlo domyslíte, je vám jasné to peklo: když na straně 158 zařadím tuhle fotku, musím na stranách 49 a 213 vyhodit už zařazené fotky, protože by se mi opakoval příběh/kompozice/druh/stejná ptačí čeleď apod. Zařadíte tedy na stranách 49 a 213 jiné fotky, ale pozor, teď se zas příliš podobá nová fotka na straně 49 té na straně 177. Domino efekt…

Tohle kolečko si vynásobte pár set krát a máte výsledek, který vidíte na papíře. A taky pořádnou migrénu. 

Na hraně…

Což není vtip: ke konci července jsem po dvou měsících 16hodinových šicht denně do popůlnoci včetně víkendů, jen s pár denními pauzami, nestíhal. Zoufale. Ani s obří pomocí řady ochotných radících kamarádů, kterým jsem neskonale vděčný (je to i vaše kniha!), jsem nestíhal červnový (sic) termín dodání rukopisu a fotografií, posunutý už počtvrté. Asi nezapomenu na tu noc, když jsem s urputným zánětem spojivek, na který už nezabrala ani silná antibiotika (tělo řeklo prostě „ku..a a dost!“) balancoval na hraně „všechno to smažu, komplet 90 000 fotek, které stejně nemám šanci prohledat a najít ty nejlepší (sic) a aspoň zachráním sám sebe než mi švihne a nebude cesty zpět…“.

A jak to dopadlo? Kniha nakonec s pomocí skvělého týmu nakl. Kazda, především paní grafičky Kristýny Frankové a jazykového redaktora Marka Chvátala, vyšla. Nebudu lhát, samozřejmě jsem doufal, že jsem skoro neobětoval zdraví i zbytky zdravého rozumu nadarmo a že kniha získá pozitivní reakce. A který autor by sedl ke klávesnici a čekal něco jiného, že 😉

Přesto mě tsunami nadšených reakcí zaskočila – až po tak páté recenzi jsem si řekl „aha, tak ty reakce asi opravdu nebudou vtip“, jak jsem nejdříve pojal paranoidní podezření. To po pravdě přišlo ještě než šla kniha do tiskárny – přečtěte si předmluvu od Veroniky Souralové a komentáře na zadní obálce od Dana Bárty, fotografa kalibru Petra Bambouska a legendárního Davida Tiplinga… Mají můj respekt natolik, že kdyby mi bývali napsali „Hele, jako fotky dobrý, ale…“ hodím podklady do koše a kniha nebude. Takže je to vlastně i jejich kniha 😉

A pak ovšem komentáře na Databázi knih, webu nakladatele, Facebooku, na přednáškách, v soukromých zprávách… dost mě rozsekaly (v tom nejlepším slova smyslu). Díky všem!

U reakcí typu „Povedlo se dát dohromady něco skvělého co jen těžko najde konkurenci nejen v českých vodách, ale i ve světě.“ (Čtenář MS17 na webu Databáze knih) jsem si ale říkal „tak to je přestřelená chvála, to píše jen proto, že nemá přehled o literatuře.“ Jenže… mám já vůbec přehled v téhle literatuře? Trochu ano, ale dost omezený… tak jak můžu vědět, nakolik je Ptačí svět očima fotografa jedinečný, jak se domnívá ten čtenář?

Byla to právě tahle citovaná reakce z Databáze knih, která mě přiměla „rozšířit si obzory“ (což je další z leitmotivů knížky) – začít pátrat po podobných autorských globálních knihách. A ke svému překvapení zjistit, že podobné knihy prostě nemůžu ani s pomocí různých webů a Amazonů skoro najít!

Nevěřícně jsem se proto obrátil s dotazem na víc než 150 kolegů po světě (všechny kontinenty, včetně průvodců v Antarktidě). A společnými silami se nám podařilo dohledat jen další dvě podobné autorské globální ptačí knihy. Čísly 2. V jedné ale chybí fotky z Evropy, takže … nula bodů, pán americký fotograf 😉 .

Říct tedy, že Ptačí svět očima fotografa nemá v české literatuře precedens, je slabé slovo – knížka má totiž podle všeho minimální precedens i v literatuře světové. A tak by to zůstalo, i kdyby se časem vynořil tucet jiných podobných knih (což berte jako hledačskou výzvu… kdo najde podobnou knížku, kterou jsem přehlédl, má u mě sedmičku bílého 😉). Pořád by to byl zanedbatelný počet ve srovnání s tisíci atlasů a knih vymezených regionálně či taxonomicky, byť často krásných a zdařilých. 

Co vás baví na knížkách?

Někoho zaujmou barvy, jiného exotika (u těch usedlejších naopak známá místa), dalšího zas kompozice (to třeba mě – se sníženým barvocitem barvy extra neocením 😉 ). Texty někdo radši popisné, jiný se radši pobaví, sem tam někdo hledá i poučení. Přít se, zda „je lepší uzené, nebo guláš?“, nemá zrovna smysl (třeba při debatě s veganem 😉 ). Aby si v knížce našel každý to „svoje“, sestavil jsem ji cíleně pestře. Po všech stránkách – od výběru druhů, přes rozmanité fotografické styly, po celou škálu způsobů pojetí textů až po … geografii.

Přesto mě napadlo spočítat, kolik že vlastně zemí se do ní fotograficky prosmeklo, až půlrok poté, co kniha vyšla. Pro měřítko a kontext: na světě jsou podle všeho jen 2 další podobné autorské globální ptačí fotoknihy: Bird Planet je dílem amerického legendárního fotografa Tima Lamana: fotky jsou z 18 zemí, ale jen 6 světadílů... v jeho knize totiž úplně chybí Evropa! Tihle Američani…! 😭🤣. Druhou je A Bird Photographer's Diary od už zmíněného Davida Tiplinga: fotky má z 33 zemí a všech 7 světadílů. Ptačí svět očima fotografa zahrnuje fotky ze všech 7 světadílů a rovných 50 zemí.

Pro nejširší kontext: nejslavnější a nejprodávanější autorská globální fotokniha (tj. neptačí) je nejspíš Earth from Above od Yanna Arthus-Bertranda; najdete v ní fantastické fotky ze 74 zemí všech 7 světadílů. Samozřejmě, že počet zemí není všechno (a to taky nikdo netvrdí). Počet zemí je ale zcela zásadní, pokud chcete ilustrovat rozmanitost světa; to s fotkama z třeba jen Evropy nelze z principu. Co byste řekli na foto knihu o Česku, která by obsahovala fotky jen z Bohumína a Blatné? Jak by vás oslovila kniha o ptácích, kde by byly jen fotky kachen a kosů? Kdo by si je koupil? Vždyť žádná by nebyla ani zdaleka reprezentativním vzorkem toho, co sliboval název. Právě proto, že mě věda naučila mít reprezentativnost neustále na paměti, si kniha obskurního fotografa kdesi z Balkánu (v globálním pohledu 😉 ) ve světové konkurenci vede nadmíru dobře: pokud by Guinessova kniha rekordů pátrala po autorské fotoknize s globálním záběrem, která diverzitu (ani by nemusela být ptačí – podobné knihy v např. botanice či jiných oborech zoologie prakticky neexistují) pokrývá nejlépe, vyhrála by podle všeho kniha nikoli anglická nebo americká (jak bych a priori čekal), ale česká.

Zmíněné globální autorské knihy (a mnohé další, zaměřené zeměpisně spíš lokálně nebo na nějakou konkrétní skupinu ptáků/organizmů) mají společnou ještě jednu věc – a tou se od Ptačího světa podstatně liší. Všechny uvedené zahraniční knihy jsou totiž dílem profesionálních fotografů, kteří záběry do knih zařazené nafotili „on assignment“ (na zakázku, komerčně). Naopak Ptačí svět vznikal nevědomky, necíleně, nenápadně. Jen z prosté fascinace přírodou a lásky (posedlosti) k ní. A snímky „sfotil“ amatér, který se za fotografa ani sám nepovažoval 😉

Šance udělat další knihu tohodle kalibru (tj. všech 7 světadílů) je asi zanedbatelná, to mi bylo jasné hned ma začátku. Nechávat si proto něco na příště, které nejspíš nepřijde, to by byl „optimismus hraničící s blbostí“ (jak podobné situace kdysi přesně popsal spolužák, dnes jeden z předních českých vědců v oboru medicínském). Takže jsem rád, že jsem do knihy dal absolutní maximum (jak by řekl Josef Koudelka), maximum toho, co jsem v danou chvíli dát mohl („Work like there is no tomorrow!“). A že jsem se nakonec při práci na knize nezhroutil, i když to bylo na hraně. Bez toho by knížka, která je sama o sobě na hraně, vznikla nakonec asi těžko.

Díky všem za podporu knížky hlasem v anketě Kosmas cena čtenářů 🙏👍 !